> Akce > 2011/2012 > Slohové práce žáků 9. tříd
Pomalu se blíží konec kalendářního roku. Naši deváťáci finišují při přípravě
na přijímací zkoušky. Nemají to jednoduché. A do toho ještě domácí úkoly! Nedá
mi, abych se s vámi nepodělila o výsledky jednoho takového úkolu do slohu. Žáci
měli vymyslet vyprávění, ve kterém se objeví zadaná slova/ např. pes, lžička,
vzpomínky, chlapec, dálka/. Všichni se moc snažili, někomu se slohovka vydařila
více, někomu méně. Ale na všech je možné vypozorovat ten obrovský kus práce, ten
vývoj, kterým od šesté třídy prošli.
Posuďte alespoň jednu z nich.
Pavlína Matějíčková
Vypravování
Nedělní ráno. Venku štěkají psi a pomalu mě probouzí ze spánku. Stále bydlím v domu svých rodičů, kde bydlí už jen maminka. Tatínek se odstěhoval. Chybí mi. Byl to strašný šok, když mi maminka řekla, že jsou s tatínkem rozvedení. Ten pocit nelze popsat slovy. Bylo mi to strašně líto. Stále v jednom kuse vzpomínám na to, co jsme spolu s tatínkem zažili, když jsem byl malý chlapec. Jsou to většinou příjemné vzpomínky. Mezi těmi dobrými vzpomínkami se ale přeci jen najde chybička. Nelze zapomenout na to, jak mě tatínek zbil, když mi bylo 11. Nebo když mi vynadal za to, že jsem nechtěně vyhodil lžičku do koše. Alespoň maminka na mě byla hodná a nikdy mi nic neudělala.
Kvůli tomu, co mi maminka řekla, jsem začal kašlat na školu. A vůbec, začal jsem kašlat úplně na všechno. Vylíval jsem si zlost na ostatních a teď už také vím, že to byla chyba. Cítil jsem, jak se ode mě všichni vzdalovali, jak ode mě byli daleko. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Nikdo nechápal, jak se cítím. Nechápali to, protože nevěděli, jaké to je. Nechápali to, protože to nezažili. Chtěl jsem to skončit. Úplně. Zanedlouho jsem ale potkal výjimečnou osobu, která mi změnila život.
Bylo to úterý jako každé jiné. Čekala mě škola a poté můj oblíbený sbor. Moc jsem se tam těšil, protože jsme nacvičovali mou oblíbenou píseň. Vytvořil jsem si pro ni zvláštní vztah. Pokaždé, když ji slyším, rozbrečím se. Nezáleží na tom, jestli mám dobrou nebo špatnou náladu. Nicméně, když jsme skončili, přišla za mnou ona. Byla to krásná dívka se zelenomodrýma očima a blond vlasy. „Ty máš tu píseň opravdu rád, že ano?“ zeptala se mě. „Ano, to tedy mám, je to má nejoblíbenější píseň. Máš ji taky ráda?“ „Ano, je úžasná.“
Ta chvíle mi změnila život. Zamiloval jsem se do ní. Byla překrásná. Byli jsme se na chvíli projít, abychom se poznali. Stále víc a víc se mi líbila. Byla velmi vtipná a milá.
Náhle jsem si uvědomil, že život má přece jen nějaký smysl a byla by obrovská
blbost si ho vzít jen kvůli špatnému období. Protože v nouzi poznáš přítele.
Někdy je to člen rodiny, někdy celá rodina a někdy zase kamarádka nebo kamarád.
Ale to už není tak důležité. Důležité je, že někomu na mně záleží a jsem za to
moc rád. Ať už je to rodina, nebo kamarád.
Jan Pekař, IX. B
Základní škola ZLÍN, Nová cesta 268, příspěvková organizace, 763 14,
Zlín-Štípa, IČO: 71008161,
IZO: 102319472
tel. 577 914 233, mob. 737 024 824, e-podatelna:
skola@zsstipa.cz, datová schránka: e5ymupp, zřizovatel:
Statutární město Zlín
správce stránek:
Tomáš Bobál