Srdce s láskou darované

Víte, co mají společného africké děti, planeta Země a lidé, kteří na ní žijí, nemocné děti, náš pan školník, lidé nemocní ebolou, bývalý ředitel školy pan Vařák a nemocní lidé? Pro ně pro všechny vyráběli žáci z druhého stupně a z V. B srdce v rámci výtvarně-literární soutěže Srdce s láskou darované.
Cílem této soutěže, kterou vyhlásil časopis AGE, je podpora tradičních lidských hodnot, jako jsou láska, přátelství, rodina, vzájemná úcta. Podpora týmové práce a rozvoj tvůrčích dovedností dětí, radost z vlastnoručně vytvořených výrobků i z darování, sdílení radosti v kolektivu.
Nejdříve se děti zamyslely nad tím, komu by chtěly srdce darovat a proč. Toto byla asi nejtěžší část celého úkolu, protože děti najednou zjistily, že těch, kterým by chtěly udělat radost je strašně moc a ony si mohly vybrat jen jednoho člověka nebo jednu skupinu lidí. Nedošlo k žádným bojům ani hádkám, ve všech třídách se děti nakonec dohodly a mohlo se začít vyrábět. Společně jsme vybírali z návrhů ten, který byl nápaditý, originální a postupně ho začali realizovat. Vyráběli opravdu všichni žáci, při práci si radili a pomáhali.
Páťáci, kteří věnovali svoje srdce panu školníkovi, měli jasno hned – srdce oblekli do montérek a přidali všechno potřebné nářadí. Šesťáci v áčku byli „eko“ a tvořili svoje srdce z plastových lahví a v béčku svoje srdíčka udrátkovali a spojili je do velkého srdce. V sedmičkách jsme skládali puzzle pro africké děti a posílali malá srdíčka lidem nemocným ebolou. Osmáci shodně poslali svoje srdce nemocným – jedni s keramickými zvířaty a druzí jako čtyřlístek vyrobený z přírodnin přímo v přírodě. V IX. A kreslili žáci svoje portréty a na velkém srdci je poslali jako vzpomínku bývalému panu ředitelovi a v béčku, které věnovalo svoje srdce planetě Zemi a lidem, kteří na ní žijí, každý žák vytvořil svoji vlastní planetu Zemi a ty se potom spojily so velkého prostorového srdce.
V hodinách českého jazyka žáci napsali text, ve kterém popsali komu srdce věnovali a proč. Vyfocené a napsané práce jsme odeslali organizátorům soutěže a teď budeme s napětím očekávat jak to dopadne. Držte nám palce!
Děkujeme všem, kteří nám pomáhali!

Pavlína Strašilová, Miroslava Sluštíková

Milé děti z dětských domovů,

udělali jsme Vám dárek, na kterém pracovala celá naše třída. Rozhodli jsme se pro Vás, protože si sami nedokážeme představit život bez našich rodičů, kteří nás s láskou podporují.
Rozhodli jsme se pro Vás, protože v každém srdci je kus lásky. My například jezdíme s rodiči na výlety a prožíváme s nimi různá dobrodružství. Vy bohužel takové možnosti zatím nemáte. Je nám líto, že nemáte někoho, kdo by o Vás pečoval jako mamka s taťkou. Nedokážeme si vůbec představit žít někde, kde nemáme to své zázemí. Snad máte alespoň kamarády, s kterými si můžete popovídat a důvěřovat jim. Věříme, že vychovatelé, kteří se o Vás starají, dělají vše pro to, abyste měli alespoň kousek toho domova. Vy jste vlastě taková velká rodina.
Pevně věříme, že se najdou lidé, kteří si Vás adoptují. A doufáme, že Vás budou milovat stejně tak, jako vy je, a držíme Vám palce, ať všechno dobře dopadne.
Náš výrobek je velké drátěné srdce, na kterém je zavěšeno sedmadvacet malých srdíček. Každý žák vyrobil jedno malé srdíčko, které potom podle své fantazie vyzdobil. Toto srdce Vám posíláme v rámci projektu SRDCE Z LÁSKY DAROVANÉ.
S pozdravem třída 6.B, ZŠ Zlín-Štípa
 

Srdce s láskou darované

Milý pane školníku, rozhodli jsme se Vám darovat Srdce, protože by bez vás štípská škola nebyla školou. Každé ráno nás zdravíte, a to je co říct, když denně pozdravíte přibližně 420 žáků. Tak to by naše hlasivky nevydržely ani 3 dny .
Přejeme Vám, aby vstup do školy přesunuli už na 8 hodin a nemusel byste si každé ráno ničit svá kolena. Také Vám přejeme, aby nezvedali ceny vašeho oblíbeného piva na dalších mnoho let. Byli bychom také rádi, aby Vaše sekačka, traktůrek a křovinořez nezlobily. To byste trávu musel „sekat“ nůžkami. No, a kdyby přece zlobily, tak zkuste tohle zaklínadlo:
„Abrakadabra, sekací náčiní, podrob se mi, anebo uvidíš! Abrakadabra, udělej to hned, ať si opravené za tři, dva, jedna, teď!“
Nám už také kolikrát pomohlo. Dále Vám přejeme, abyste se usmíval, chodil cvičit a nezlobil se na prvňáčky, i když něco provedou. Náš příběh je o jednom zvídavém prvňáčkovi, který chtěl všechno prozkoumat.
O prvňáčku Péťovi
Je první zářijový den a Péťa se stává prvňáčkem. Spolu s maminkou a mladší sestrou Adélkou jdou poprvé do školy. Péťa nachází všechny své kamarády, vždyť s některými se dva měsíce neviděl. Potom přichází do třídy paní učitelka Laskavá.
„Vítám všechny prvňáčky a jejich rodiče ve škole. S dětmi budeme číst, psát a počítat. Ví někdo z Vás, kolik je 2 plus 1?“ „Tši!“ odpoví Péťa. „Správně!“ pochválí ho paní učitelka.
A takhle uběhlo 1. září ve třídě 1. A.
Druhý den ráno o přestávce uvidí Péťa otevřené okno. Chopí se příležitosti a uteče. Naštěstí je první třída v prvním patře. Jakmile potom paní učitelka vkročí do třídy, ptá se, kde je Péťa. Vzápětí ho přivede celého špinavého a ušmudlaného pan školník. Pan školník na Péťu křičí, protože rozházel hromádky s listím, které pracně shrabal.
„Když, já si chtěl jen hlát,“ odpoví Péťa na otázku pana školníka, proč to udělal. „A víte co, budeme si hrát všichni,“ řekne paní učitelka. „Juchú!“ zajásají Péťovi spolužáci.
Druhý den ráno se přišel Péťa omluvit panu školníkovi: „Když, já nechtěl. Omlouvám se.“
Od té doby už byl Péťa s panem školníkem kamarád. A to je konec.
Doufáme, že Vás nás příběh potěšil. S láskou pozdravuje 5. B.

Srdce s láskou darované

Milé děti, vybrali jsme si vás, protože bychom vám chtěli darovat srdce. Teď vám řekneme, co jsme dělali uplynulé tři týdny. Nebylo to vůbec jednoduché, ale nakonec jsme to všichni zvládli. Možná vás zajímá, jak jsme dokázali udělat tyhle plastové květiny. Na začátku to byla naše fantazie, protože jsme si museli vymyslet, jak bude květina vypadat. Pak jsme si nastříhali kousky plastu a začali jsme nad svíčkou opalovat ostré hrany. No někdy to nedopadlo dobře, kus plastu začal hořet a my jsme měli co dělat, abychom plamínek ohně sfoukli. Častokrát jsme si spálili prsty, protože jsme nedávali pozor, ale nakonec to dopadlo dobře. Když jsme měli opálené ostré hrany plastu, tak jsme tavnou pistolí lepili části květiny a to je vše. Tak co, líbí se vám naše srdce?  Možná vás bude zajímat příběh, který jsme pro vás vymysleli.
Fotbalový příběh
Byl jednou jeden kluk, jmenoval se Vašek, hrál ve své vesnici fotbal. Byl kapitánem mužstva, byl nejlepší střelec a fotbal miloval. Avšak při jednom ze zápasů ho podrazil hráč ze soupeřova týmu a Vašek naneštěstí spadl hlavou na velký kámen. Vrtulník ho přepravil do nemocnice a tam zjistili, že už nikdy nebude moct chodit, a tak bude muset jezdit na vozíku. Nejen Vašek, ale hlavně jeho rodiče byli smutní.
Po pár letech, když měl Vašek 21 let, začal hrát profesionálně florbal na vozíku. Byl stejně dobrý jako kdysi ve fotbale. Byl nejlepší střelec a dostal se do reprezentace a byl stejně šťastný jako kdysi.
A proto děti nebuďte smutné z toho, co se stalo, vždyť přece každý může dělat něco, co ho baví, i když má nějaký zdravotní problém. :-)
S láskou 6. A

Srdce s láskou darované

Tož děcka, my o vás vlastně nic nevíme, my jsme si nezažili to co Vy a to, s čím se denně potýkáte, proto před Vámi smekáme klobouky. Díváte se na svět jinýma očima, dokážete si vážit toho, co máte a užít si každou vteřinu svého života. Všichni jsme se rozhodli, že Vám napíšeme pohádku a věnujeme vám naše srdce.
Víte, co je Atlantida? Nevíte? Atlantida je bájný ostrov v Atlantském oceánu, říká se, že tam žijí tvorové, o kterých se lidem ani nezdá. Ano, tyto bytosti, které by se daly popsat jako kříženci vozidla městské hromadné dopravy a chobotnice, tam kdysi žili, ale až po nich lidé z Evropy začali pátrat, většina z nich se přesunula do jiné dimenze, anebo se přestěhovali do Inditidy (ta je v Indickém oceánu, ale zatím o ní nikdo neví). Pak byla Atlantida dlouho opuštěná, ale po tisíci letech chátrání této vyspělé říše do ní vtrhli narvalové. Narvalové jsou mořská stvoření, která mají na hlavě roh. No prostě a jednoduše jejich první předek “Praotec narval“ byl vlastně kříženec lachtana a jednorožce.
Narvalů bylo dvanáct, byl to otec narval a jeho jedenáct synů. Všichni měli hrozně rádi “sépiošpíz“ a ten dělali tak, že na svůj roh napíchali sépie a pak je jedli jeden od druhého. Na Atlantidě taky hráli svou oblíbenou hru s mořskými ježky – jmenovala se ježekbal – v této hře se mělo podle původních pravidel hrát ve družstvech jedenáct proti jedenácti, ale bylo jich jen dvanáct a jejich otec byl moc starý na to, aby se takhle namáhal. Na Atlantidě se měli skvěle, ale tak to nemohlo zůstat napořád.
Byla krásná sobota, naše narvalí rodinka už byla po obědě. Když si zrovna dávali odpoledního šlofíka, co se nestalo. Nejmladší narval se zasekl díky svému rohu a velké nešikovnosti v zemi. Nad Atlantidou něco letělo, a kdyby narvalové byli lidé, řekli by si, že je to letadlo, ale oni nebyli lidé. „Létající narval!“ vykřikl otec narval. Ostatní se mu začali smát, protože oni jsou přece chytří, moderní a hlavně vystudovali Narvaldovu univerzitu (Narvald university, založena roku 1636). Oni věděli, že to není létající narval, ale něco mnohem děsivějšího. „Létající sépie!“ zařval již zmiňovaný nejmladší narval stále zakotvený rohem v písku.
Z létající sépie vystoupili fotbalisté, ale narvalové nevěděli, že jsou to fotbalisté. Potili se a připadali si jak v nejděsivějším hororu. Složitými posunky se s fotbalisty domluvili o výměně Atlantidy za “letadlo“, neboť fotbalistům se u nich líbilo. Nastoupili do letadla a opustili své zabydlené místo. Brzy zjistili, že ježekbal je vlastně fotbal, akorát že fotbal se hraje s míčem a otec narval byl zvolen trenérem. Pak se stali několikrát mistry světa ve fotbale a byli na sebe moc hrdí, oženili se se svými fanynkami a pak se přestěhovali zpět na Atlantidu. Tam měli děti a všichni hráli ježekbal a o každém z nich by se dalo napsat mnoho knih, ale teď už nám dochází písmenka, takže budeme muset náš příběh ukončit.
Tímto příběhem jsme Vám chtěli říct, že všichni mají právo být na sebe hrdí už jen za to, co jsou. Toto je ten pravý čas na slovo konec, jestli chcete, tak si k tomu můžete přidat slovo šťastný, ve kterém je toho schováno opravdu mnoho...
Kolektiv žáků 8.B Věnováno všem nemocným dětem.

Srdce s láskou darované

Nejlepší pan ředitel Možná se ptáte, proč pan ředitel. My si říkáme, proč ne?! Na začátku nás zaskočilo, komu to naše srdce věnujeme. Oříšek jsme rychle rozlouskli a jednohlasně jsme zvolili našeho bývalého ředitele a současně učitele matematiky, kterou se snažil dva roky pěchovat do našich mozkových závitů. Když jsme Vás viděli poprvé, mysleli jsme si, jak jste přísný. Měli jsme z Vás respekt a v našich dětských měřítkách jste měl bezmála tři metry a sílu jako býk, ale po několika hodinách se ukázalo, že jste hodný a laskavý. Na ty dva roky matematiky s Vámi nikdy nezapomeneme. Vaše krásné a srozumitelné vysvětlování, které většina z nás hravě pochopila a také úžasné přezdívky jako Kamikadze, Dáda, Simír či Simoncheli a mnoho dalších. Také jste miloval naše PRASÁTKA a rád jim podepisoval žákovské knížky. Jednu dobu byly v módě kachničky SIKO a ty seděly každý test na učitelském stole, aby nemohly radit. Vždy, když jsme dostali za 1, podal jste nám ruku, a potřásl s ní na počest vítězství. Měl jste s námi neuvěřitelnou spoustu trpělivosti a schovívavosti. Dodnes nechápeme, jak jste to dokázal. Snažil jste se brát vše s nadhledem a úsměvem, být skvělým vzorem pro ostatní žáky. Chtěl jste, abychom se učili a dávali pozor, aby z nás jednou něco bylo a mohl jste být na nás hrdý, že jsme to i přes velké překážky dokázali. Už jako prvňáčci jsme se cítili jako ti největší borci, protože už jsme konečně ve škole. Co se nám na Vás líbilo a rádi na to vzpomínáme je to, že jste nám tu ,,důležitost‘‘, i když přehnanou, nebral a nechal nás, ať si to pořádně užijeme. Když jsme se dozvěděli, že odcházíte, mnozí z nás tomu nevěřili. Mysleli jsme si, že je to špatný sen, ze kterého se brzy probudíme. Pane řediteli, moc Vám za vše děkujeme! Vaše 9.A

Milé děti z dětských domovů,

udělali jsme Vám dárek, na kterém pracovala celá naše třída. Rozhodli jsme se pro Vás, protože si sami nedokážeme představit život bez našich rodičů, kteří nás s láskou podporují.
Rozhodli jsme se pro Vás, protože v každém srdci je kus lásky. My například jezdíme s rodiči na výlety a prožíváme s nimi různá dobrodružství. Vy bohužel takové možnosti zatím nemáte. Je nám líto, že nemáte někoho, kdo by o Vás pečoval jako mamka s taťkou. Nedokážeme si vůbec představit žít někde, kde nemáme to své zázemí. Snad máte alespoň kamarády, s kterými si můžete popovídat a důvěřovat jim. Věříme, že vychovatelé, kteří se o Vás starají, dělají vše pro to, abyste měli alespoň kousek toho domova. Vy jste vlastě taková velká rodina.
Pevně věříme, že se najdou lidé, kteří si Vás adoptují. A doufáme, že Vás budou milovat stejně tak, jako vy je, a držíme Vám palce, ať všechno dobře dopadne.
Náš výrobek je velké drátěné srdce, na kterém je zavěšeno sedmadvacet malých srdíček. Každý žák vyrobil jedno malé srdíčko, které potom podle své fantazie vyzdobil. Toto srdce Vám posíláme v rámci projektu SRDCE Z LÁSKY DAROVANÉ.
S pozdravem třída 6.B, ZŠ Zlín-Štípa

Srdce s láskou darované

Daleko od nás, v zemi věčného horka, žilo dvanáctileté africké děvče Zilo. Neměla zrovna lehký život. Věčný nedostatek vody i jídla zahubil dokonce její mladší sestru.
Zilo byla velice pracovitá. Každý den pomáhala lidem ve vesnici s věcmi, které oni sami nezvládali. Denně chodila pro vodu a pomáhala i Tayeovi, stejně starému chlapci, který měl mnoho jiných povinností. Lovil zvěř a pomáhal svému otci se vším, co potřeboval. Vídali se denně, znali všechna svá tajemství. Často chodili spolu pro vodu, povídali si a postupně se z nich stali nerozluční kamarádi.
Uběhly dny, týdny a měsíce a oba vyrostli. Změnil se jim pohled na svět a taky na sebe samotné. Trávili spolu mnoho času a přemýšleli, co bude dál, co se bude dít.
Uběhlo pět let od jejich prvního setkání. Taye se nastěhoval do chýše, kde bydlela Zilo, protože Tayeovi zemřel otec při lovu. A protože spolu už bydleli, považovali se za bratra a sestru. Byli si velice blízcí.
Taye jednoho dne pomáhal Ziliným rodičům a vydal se sám do údolí zvané Nebezpečné. Kousek odtud se pohřbívají děti, které nezemřely tak úplně přirozenou smrtí. Právě tady byla pohřbena Zilina sestra. A právě tady se stala TA nehoda. Taye se z údolí nevrátil. Zemřel. Na důvod jeho smrti nikdy nikdo nepřišel. Snad se zranil pádem z prudkého srázu, snad zemřel vyčerpáním.
Zilo chodila pravidelně v den Tayeho smrti do Údolí pohřbených. Každý rok ze dřeva vyráběla srdce, které mu pokládala na jeho hrob. Zdejší vesničané srdce pojmenovali Srdce s láskou darované.

Africké děti si naši pozornost zaslouží z mnoha důvodů. Jedním z nich je například podvyživenost, nedostatek potřebného jídla, ale hlavně vody. A my, i když máme jídlo, vodu, hračky, oblečení, všemožnou elektroniku, si pořád stěžujeme. Zamysleme se nad sebou a přestaňme si stěžovat ohledně maličkostí! Vždycky se najdou lidé, kteří jsou na tom desetkrát hůře.

7. A

Srdce s láskou darované

Srdce posíláme lidem nakaženým ebolou, protože je obdivujeme, že takovou nemoc mohou zvládat. Zároveň chceme podpořit lékaře i zdravotní sestry a ostatní lidi, kteří v boji s touto nemocí pomáhají. Nemoc se šíří z člověka na člověka, a proto se všichni chrání před nemocnými lidmi jako by byli velice nebezpeční, ale bez nemoci mohou být ti nejlepší kamarádi. Tato nemoc je vlastně hodně krvácivá horečka, a proto moc lidí na tuto nemoc zemřelo. V současné době je nakažených lidí asi 7 000 a mrtvých cca 3 500. Naše srdce jsme nemocným nechtěli darovat jen kvůli onemocnění, ale hlavně proto, že kvůli této nemoci nemůžou vykonávat žádné sporty a hry, dělat někomu radost, učit se a chodit do školy, atd… Jejich léčba je také velice obtížná, lékaři požívají mnoho přístrojů a oděvů, aby se sami nenakazili. Musí se sami pokaždé důkladně připravit, aby nemocné mohly ošetřit. Je to divné, když člověk chce někoho navštívit a před tím se musí důkladně přichystat, aby nebyl jedním z nakažených. I v ČR máme laboratoř, která pomáhá, a jsme rádi, že i naše vlast může nějak pomoci. Moc bychom si přáli, aby lékaři našli lék proti ebole a přibývalo míň nakažených. Víme, že je to boj, který málokdo překoná, ale v životě je před námi velký kus cesty, který musíme překonat. A také doufáme, že i nemocní ebolou mají úsměv na tváři.

7. B

Milé děti,

je mi velkou ctí psát tento dopis, protože Vy, kterým to píšu, jste pro mě borci. Nejen borci, ale machři. Bojujete s vážnou nemocí a často z Vás čiší optimismus víc, než ze zdravých lidí.
Když já vstoupím do nemocnice, pocítím takový divný pocit. A Vy tam skoro bydlíte! Obdivuju Vás za to, že bojujete s nemocemi, se kterými bychom my ostatní bojovat nedokázali.
Jste děti, které si nemohly vybrat, jak budou svůj život prožívat.
My bychom například nejraději nechodili do školy a Vy byste tam šli okamžitě a ještě s radostí. Popravdě, na Vás se dá obdivovat úplně vše! Máte především sílu žít i s Vaší nemocí nebo postižením.
V televizi se často objevují velké akce na podporu boje s rakovinou nebo s jiným onemocněním a za to jsem organizátorům takových akcí vděčná. Díky nim se najde mnoho způsobů, jak pomáhat dětem, které se potýkají s těžkými nemocemi.
Na světě je sedm miliard obyvatel, ale nikdo neví, kolik je z nich nemocných, zvlášť těch těžce. Asi se to nedá ani zjistit, aspoň mně to nešlo ani na internetu.
Člověk by si měl vážit života a doufám, že si ho vážíte, protože jste hrdinové tohoto světa, za vše, co dokážete zvládnout.
Přeju Vám mnoho síly do dalších bitev, které se pokoušíte překonat.

Za celou naši třídu Vám posílám srdce s láskou darované.
Myslíme na Vás.

Tereza Strunzová
Třída 8. A

Zelený strom

Posílám ti malý vzkaz,
posílám ti kousek z nás,
jež, pro nás jsi převeliká,
ve vesmíru však jako smítko malinkatá.

Jsi vše, co je okolo nás,
posílám ti malý vzkaz,
svou vnitřní krásou ty jsi žhavá,
protéká tebou rudá láva.

Zasílám ti malý dopis,
už jsme přešli dobu opic,
všechno je to díky tobě,
že proplouváme v této době.

Posílám ti tuto zprávu,
oslavuji tvoji slávu,
ta je pro nás důležitá,
jako láska v srdci skrytá.

Jako kapitán posílám přes moře zprávu,
že i lid, který zde žije, volá ti slávu,
pro tebe je důležitá též,
jako vítr, oheň, déšť.

Posílám úsměv, jako mé matce,
která se o nás stará tak sladce.
Život je to rozmanitý,
jako růže, jako city.

Vzkazuji ti pozdravy,
tobě, jež se staráš o zdraví,
ale také o nemoc,
udáváš nám temnou noc.

Posílám ti naši radost,
smutek, vášeň, také starost,
věci, jež nás obklopují,
krátkým dnem provázejí.

Provázíš nás správně ty,
ten oceán, veliký, rozlitý,
ta pevnina, hornatá, zelená,
jež nese život, naše ramena.

Každým ránem přinášíš východ sladký,
naskytne se pohled na nebe blankytné látky,
posypané cukrovými mraky,
vidím někdy blesky – poletující draky.

Každým večerem přinášíš západ sladký,
následuje obraz hvězdné látky,
zavřu víčka, sen se mi zdá,
o zvěři, která ovocné plody trhá.

Posílám ti papírovou vlaštovku,
zelenou, jako kousek nového života – výhonku.
Dny utíkají, ba i roky,
však stále jsi tu, pro nás, stále jen ty.

9. B